Drahá duše,
vím, jak těžké je o tom mluvit. Jaké to je probudit se a mít v hlavě jedinou myšlenku – jídlo. Jaké to je nenávidět vlastní tělo, počítat každé sousto, cítit vinu za každý kousek, který projde tvými ústy.
Vím to, protože jsem tím sama prošla.
Posledních pět let jsem bojovala s anorexií. Myslela jsem si, že mi dává kontrolu, že mi pomáhá být „lepší“. Ale ve skutečnosti mi brala všechno – radost, vztahy, zdraví, sebe samu.
Anorexie ti lže. Říká ti, že bez ní nejsi dost, že musíš být lehčí, menší, tišší. Ale pravda je přesně opačná – bez ní jsi všechno, čím opravdu jsi.
Jsi víc než číslo na váze.
Víc než jídlo, které sníš nebo odmítneš.
Víc než ten neúprosný hlas v hlavě, který ti říká, že nejsi dost dobrá.
Zotavení je těžké, bolí to. Ale stojí to za to. Každý den, kdy si dovolíš jíst, kdy si dovolíš odpočinout, kdy se rozhodneš neubližovat si, je malý krok k životu, který si zasloužíš.
A já ti slibuju – ten život opravdu existuje.
Je plný světla, chutí, tepla, lidí, kteří tě milují, a okamžiků, kdy se konečně můžeš zhluboka nadechnout a necítit vinu.
Tvůj boj tě nedefinuje. Tvoje odvaha ano.
Dovol si žít.
Tvoje tělo není tvůj nepřítel – je to tvůj domov. A ty si zasloužíš v něm zůstat.
Moc se omlouvám všem kterým můj blog ublížil 5 let jsem sama bojovala s touhle nemocí a neměla jsem odvahu tuto stránku smazat, ale už se nebojím a bojuju a vóm že ty na to más taky.
S láskou a pochopením omlouvám se…
Komentáře
Okomentovat