Anorexie jako životní styl... Aneb jak je to doopravdy :)
Občas
pročítám články "normálních" lidí a jejich názory na naše Pro Ana
blogy. Obecně je vžité přesvědčení, že anorektičky si svou nemoc nikam
nezapisují, kdyžtak jenom do nějakých utajených deníčků. Jsou nemocné a
chudinky. Potom jsou tu Pro Ana holky - trapky, které neví nic o životě
ani o té nemoci, jsou hloupé a naprosto zdravé. Jen si na to hrají.
Protože je to přece cool...
To je ale velký omyl. Normální zdravá dívka, by přece nehladověla. Normální zdravá dívka by přece nebrečela kvůli své váze. Pro Ana blogy jsou blogy anorektiček. I když některé z nich jsou teprve na začátku téhle nemoci, teprve se to "klube"... Většinou ale všechno píšou anorektičky. Proč si nezapisují do malých sešitků dobře schovaných pod postelí? Protože chtějí podporu. Ve škole by nás přece nikdo nepochopil! Tak píšeme na internet. Pod neznámou přezdívkou vypisujeme svoje jídelníčky, cvičení... A to hlavně proto, protože tady v tom nejsme samy. Neutápíme se tak snadno v depresích, když je tu stále někdo, kdo nám řekne, že toho co jsme dnes snědly nebylo zas až tak moc. Že to dáme. Že nám nic nestojí v cestě.
Ráda bych se také vyjádřila k anorexii jako k životnímu stylu.
Já to tak neberu. Neberu Anu jako něco, co budu mít napořád. Neberu jí jako něco, čemu chci zasvětit svůj život. Jasně, je to fajn, ale člověk musí znát své meze. Podle mě není Ana nic jiného než drsná dieta. A samozřejmě nemoc. Ale to je skoro to samé, že...
Nejspíš sem nevypsala všechno, co jsem chtěla. Ale takhle to beru já, jestli je to špatně.... Záleží na tom?
To je ale velký omyl. Normální zdravá dívka, by přece nehladověla. Normální zdravá dívka by přece nebrečela kvůli své váze. Pro Ana blogy jsou blogy anorektiček. I když některé z nich jsou teprve na začátku téhle nemoci, teprve se to "klube"... Většinou ale všechno píšou anorektičky. Proč si nezapisují do malých sešitků dobře schovaných pod postelí? Protože chtějí podporu. Ve škole by nás přece nikdo nepochopil! Tak píšeme na internet. Pod neznámou přezdívkou vypisujeme svoje jídelníčky, cvičení... A to hlavně proto, protože tady v tom nejsme samy. Neutápíme se tak snadno v depresích, když je tu stále někdo, kdo nám řekne, že toho co jsme dnes snědly nebylo zas až tak moc. Že to dáme. Že nám nic nestojí v cestě.
Ráda bych se také vyjádřila k anorexii jako k životnímu stylu.
Já to tak neberu. Neberu Anu jako něco, co budu mít napořád. Neberu jí jako něco, čemu chci zasvětit svůj život. Jasně, je to fajn, ale člověk musí znát své meze. Podle mě není Ana nic jiného než drsná dieta. A samozřejmě nemoc. Ale to je skoro to samé, že...
Nejspíš sem nevypsala všechno, co jsem chtěla. Ale takhle to beru já, jestli je to špatně.... Záleží na tom?
Komentáře
Okomentovat